Povrchové broušení se používá k vytvoření hladkého povrchu na rovných površích. Jedná se o široce používaný proces abrazivního obrábění, při kterém spřádací kotouč pokrytý hrubými částicemi (brusný kotouč) řeže třísky třísky kovové nebo nekovové látky z obrobku a jeho tvář je plochá nebo hladká.
Povrchové broušení je nejběžnější z broušení. Je to dokončovací proces, který používá rotující brusný kotouč k vyhlazení plochého povrchu kovových nebo nekovových materiálů, aby jim poskytl rafinovanější vzhled odstraněním oxidové vrstvy a nečistot na povrchu obrobku. Tím se také dosáhne funkčního účelu požadovaného povrchu.
Povrchová bruska se skládá z brusného kotouče, pracovního úchytného zařízení známého jako sklíčidlo a pístového nebo rotačního stolu. Sklíčidlo drží materiál na místě, zatímco je na něm zpracováván. Může to udělat jedním ze dvou způsobů: feromagnetické kusy jsou drženy na místě magnetickým sklíčidlem, zatímco neferomagnetické a nekovové kusy jsou drženy na místě vakuem nebo mechanickými prostředky. Strojní svěrák (vyrobený z feromagnetické oceli nebo litiny) umístěný na magnetickém upínači může být použit k držení neferomagnetických obrobků, pokud je k dispozici pouze magnetické upínací pouzdro.
Faktory, které je třeba vzít v úvahu při povrchovém broušení, jsou materiál brusného kotouče a materiál zpracovávaného kusu.
Mezi typické materiály obrobku patří litina a měkká ocel. Tyto dva materiály nemají tendenci ucpávat brusný kotouč během zpracování. Dalšími materiály jsou hliník, nerezová ocel, mosaz a některé plasty. Při broušení za vysokých teplot má materiál tendenci se oslabovat a je více náchylný ke korozi. To může také vést ke ztrátě magnetismu v materiálech tam, kde je to možné.
